Strejda Lou oslavil mé narození sebevraždou

Ale ani se mu nedivím, já jsem z blogování na Idnesu taktéž zralá na cvokárnu. Prý píšu lascivně, měla bych se stydět a nejlépe se saky plínky rozloučit, protože tady, tady se píše podle pravidel. Vím, fotr mi četl ty titulky: Začínám pochybovat o schopnostech Jiřího Paroubka! Nechci za prezidenta Paroubka! Jak soudruh předseda postaví krasobruslařskou dráhu? To všechno mi fotr četl, ale já žádného Paroubka neznám, takže vám popíšu - a snad to na Idnesu vyjde - kterak jsem pozbyla strýčka Lou.

Az tu bude apolarchie, tak tu bude dobre.

Dnes ráno mi byl týden.

Táta se začal dávit, když mě za svítání přebaloval, radši se nepodíval, jestli všechno tam vevnitř vypadá jak má, jako žlutý míchaný vajíčka, ale mámě povídal, že tohle je prej pořád menší vopruz, než vynášet kocourovi písek, tak aspoň že tak, a já dostanu obří prso, což mě fascinuje: napiju se z levýho až změkne, ale pořád rukou tlačím na pravý, a to je jako kámen, o tolik tvrdší...

...mimochodem, když jsme u toho, spala jsem dnes pod peřinou mezi našima a nahej fotr měl v jednu chvíli nepřehlédnutelnou erekci, tak nevím, jestli budu vyrůstat v nejlepší rodině...

A když jsem potom nakrmená, dělám vždycky, že spím, a to pak máma říká, neskutečný, já se s touhle holkou vlastně nudím, máme už uklizeno, navařeno, noviny přečtený, co teď? Apolena ode mě nic nechce.

Jenže já nespím, já poslouchám. Oblíbila jsem si Vlastu Rédla, hlavně:

Ještě jednu borovičku, zahrajem na píšťaličku, jen pro tebe za hubičku,

tohle mi pouštěj furt dokola:

Ej bože můj, nechce se domů, ej bože můj...

Poslouchám, co si všechno si naši vyprávěj, a někdy se děsím. Přišla jsem totiž minulou sobotu o strýčka Lou:

Takže Jano, líčí fotr matce, na ten strahovskej fotbal bez diváků jsem se v sobotu dostal podvodem se strejdou Lou, no a jak tam nikdo jinej nebyl, mohli jsme chodit na pivo do vipky.

Vipka, to je prej něco jako jednolůžkovej pokoj s malou televizí, kterej si máma zaplatila u Apolináře, abychom nemusely poslouchat chrápající spolurodičky, chápu.

Strejda Lou je věčně bez peněz a tak chodil do vipky dost často, po zápase byl mentálně zhruba tak na mojí úrovni. Potykal si s jakýmsi Toníkem Panenkou, přičemž mu propálil rukáv, dal ještě dvě piva, a před stadionem pak drze stopl štáb Český televize: Hoďte nás tou vaší dodávkou dolů na Výtoň!

No a ti vylekaní televizáci tam tátu s namrdaným strejdou (já vím, že za tohle adjektivum hrozí vyhazov navěky, ale když on strejda nebyl jenom obyčejně nalitej) vážně hodili, až přímo na Celnici, kde začala v sedm večer oslava mýho narození, a stavil se i zámožný poslanec Janeček, kupoval si nejspíš hlasy, ale sympaticky, takže třicet panáků na Apolenu! A dalších třicet! A kdo všechno si dá šampáňo?

Strejda Lou se po šampáňu roztekl hluboko do sebe a šeptal, ty ženský, už dál nemůžu, ty ženský mě zničej, což je mi líto, protože například mě vůbec nestačil osobně poznat, a potom se Lou, ani neví jak, dostal domů, odkud začal volat všem ostatním spícím strejdům, že se jako loučí, že se vším končí, protože těch ženskejch je už na něj příliš - kdovíproč se zamkl, sedl do vany, pustil vodu, začal umírat a za chvíli usnul.

Strejdové vytušili, že je zle, a zavolali polcajtům, kteří dorazili ke strýčkovi v doprovodu hasičů, vylomili dveře a štandopéde odvezli ho na uzavřené oddělení do bohnic, kde leží strýc bez cigaret dodnes, a pokud ho nepustěj, plánuju za ním na hned první spanilou projížďku venkem.

Ale to až bude hezky.

Táta totiž říkal, že takhle hnusnou půlku března nepamatuje snad od devětatřicátýho roku.