Až se vrátím, ať jsme aspoň osmí

"Poslední dny, spíš týdny, vlastně měsíce jsem mentálně oslabený." (Denis "Uroburos" Verecký, 20. března 2009)

A hlavne nebulte.

Jako bych byla ďáblem, všichni okolo umíraj. My dvě s mámou pro strejdu Denise brečíme, fotr mi čte Denisovy zápisky z Bohemky - ti dva měli v Ďolíčku permice vedle sebe. No a vůbec, byl to náš kamarád z nejmilejších. 

+

+

+

7. 8. 2007

PREHISTORIE A REALITA

A body? Snad příště...

Prehistorie:

Zoufale jsem potřeboval někomu fandit. V dětství jsem neměl čím konkurovat o devět let staršímu bratrovi. Napadlo mě, ať to za mě udělají sportovci. Brácha plul vždy s proudem, a tak fandil vedoucím celkům: Spartě ve fotbale a ZKL Brno v hokeji. Jednou v roce 1963 – víc než osm mi nebylo – vytáhl jsem z kastlíku Rudé právo a kouknul jsem na tabulky, kdo je druhý. V obou sportech to byl Slovan Bratislava.

Srdce mi vzplálo vášní. Jezdil po celých Čechách, kde hrál Slovan. Mezi spolužáky jsem platil za bizarní figuru. Vsadím lahev skotské proti žabímu ejakulátu, že jsem byl jediný slovanista v Děčíně.

Ale nevybral jsem si zle: Ondruš, Masný, Pivarník... V Bělehradě 1976 hrálo za repre šest slovanistů . Nebo Nedomanský, bratři Šťastní, Dzurilla...

Když se Československo rozdělilo, byl konec. V hokeji jsem našel náhradu rychle. Stačilo, aby na baráž o extraligu přišel do Slavie můj oblíbenec Růžička, zažít jásačku z postupu, no a bylo to.

Ve fotbale nic. Bohemka mi byla už od mala sympatická, taková apartní v okresním městě, kde bydleli jen sparťani nebo slávisti. Ale fanoušek jsem nebyl. Zašel jsem ale do Ďolíčku s kamarádem podívat se na třetí ligu. V druhé lize jsem už šel vždycky, pokud jsem se zrovna neválelel na jednotce intenzívní péče. A v první lize? Doufám, že se opět nestanu bizarní figurou.

Realita:

Před zahájením jsem spatřil na tribuně baníkovce Nohavicu, což mě ještě víc nakoplo. Ten člověk totiž kolegům (všichni bohemáci) ještě nikdy ani neodpověděl na žádost o rozhovor.

Měl jsem ale taky samozřejmě vítr, že uvidím knockout v druhé minutě prvního kola, Busta se poleje lysolem a zaleze pod placatý kámen.

To se naštěstí nestalo. Při úvodním oťukávámí měla Bohemka dokonce trošku navrch. Mamlas s píšťalkou nám fouknul mrtvej ofsajd, nebýt toho, šli bysme do vyložené šance. Jásal jsem při malé ukázce brazilské kopané, když si Klokani ťukali balonem u laviček a Standing ovations!.Chachaři čuměli jak vyoraná myš, ač se snažili jak Lumír Sakmar, ostravský stachanovec.

Jenže, jenže. Z rychlého protiůtoku jsme dostali první gól. Seděl jsem na druhé straně, odkud se zdálo, že by pomohl taktický faul ještě před vápnem. Ani to, že gól padl z ofsajdu, jsem nemohl posoudit. Tak či onak, ten Svěrkoš asi fakt umí zakončovat. Nebyl v idální pozici, ale dal to Sňózovi přesně tam, kde to nemohl čapnout ani vyrazit., a to v momentě, kdy náš gólman začal vybíhat. Pro brankaře to nejhorší.

Pak už jsme se až do konce hádali s Nečadou o Bálka. Mně se ten hráč nelíbí, i když vím, že párkrát zazářil. Připomíná mi dvouverší z básně Zabíjanie králikov od slovenského autora Miroslava Válka: Keby chodil človek, ktorý takto visel, ten by musel hlavou strašne kolembať. Bálek tedy kolembal, Nečada si pochvaloval, já plašil chmury skráně mé oblétající. Nejen Bálek, ale i Bartek či Kuvajt nejsou typičtí goalgettři. Takového hráče vzkříšená Bohemka nikdy neměla. Přestupní termín je teď fuč, dobrých plejerů málo, ale měli jsme se alespoň pokusit získat střelce. Třeba Maďara nebo Mongola, co se vyzná ve skrumáži a dává hnusný ušmudlaný góly třeba prdelí nebo pupkem, to je fuk. . Borce, jehož poměr golů k počtu odehraných zápasů by byl 1:2, snad i 1:3. Umí se postavit a hlavně šít. My jsme na kisnu soupeře snad vůbec nevystřelili. A když šli beci na půlku, hned měl Baník další nebezoečné brejky. Říká se tomu nápor domácích.

Bombu z vápna nebo i z větší dálky Bohemka snad ani nepěstuje. Postavit se ve skrumáži na pravé místo, zpracovat balón a smrknout tam flasttr – to umí jedině Slezi. Ten má bohužel jiné úkoly. S takovou mohl jít gólman soupeře na Výtoň klidně krmit racky nebo si zajet panťákem do Benešova a zpět,

Nemile mě překvapil Hašek bez nápadu., mile naopak Šmarda. Tak trochu Karel Rada, navíc běhá.

Velká lábuž bylo vidět, že Klokani si v téhle elitní společnosti ostudu neuříznou. A body? Snad příště...

14. 8. 2007

NEZMARŮV ZMAR

Odpoledne jsem si dal trochu riskantně ještě spicha s Michalem Vieweghem a Honzou Hřebejkem. Oba starý kámoši z dob, kdy je nikdo neznal... Takže i kdyby Michal začal psát jako Vlasta Javořická, náš kamaráčoft by neochlad. Stihnu fotbal v bedně? Snad. A navíc, z takové sleziny vždycky vyleze něco zábavnýho, čím může blogger nadzdvihnout chomout frustrovaným Bohemákům. Ještě k tomu jsem měl pro Michala látku, o niž mě prosil.

Mač jsem stihnul bez problémů. Kor po Karlově hlavě do Sňózovy tyče mě zachvátil děs, že nás zrychtujou jak prase pytel. Naši mi přišli zblblí z toho úvodního tlaku.

Za minutu jsem změnil názor, když Karel zopakoval ten samý kousek u brány soupeře. Nakonec plichta. To si dám líbit, i když nutno poznamenat, že mezi loňským a letošním Libercem je rozdíl asi jako mezi pravými Klokany a padělkem ze Střížkova. Ten podivnej strejda na lavičce je nevytrhne.

Ale nejdřív pochválím Bustu za jeho postřeh, že Reichenbergu hoří střed obrany. Cpali jsme tam balón, jak to šlo. A narodily se tam všechny naše šance.
Nikdo než já asi jmenovitě nepochválí Lukáše Adama, i když jako jedinej zelenáč za dva zápasy málem pošimral soupeřovu šibenici bombou z dálky. Minule jsem po střelbě volal, a jako by mě v Ďolíčku někdo slyšel.

Jinak všichni borci potili krev, pěšky chodili kopat křen do Postoloprt (Tak se popisuje dřina v románu Pozdrav pánbu, pane Randák.) Jen kdybych měl volit hráče zápasu, asi by to tentokrát nebyl Slezi, ale Sňozík. Doufám, že nám vykape ještě pěkných pár bodů.

Od Sňozíka je jen krůček k Nezmarovi. To je palič šancí Kukova formátu. S míčem šikula, dokáže se sám dostat do šance, tu však zazdí. To je ten malý, leč podstatný rozdíl mezi ním a Svěrkošem. A vlezte mi na záda s výmluvou, že mu chyběl kousek sportovního štěstíčka. Když přišel na plac Hudson, vystřihnul hodně nebezpečnou první akci. No tě pic, řikal jsem si. Naštěstí tím taky skončil.

Pozice outsidera hrajícího zezadu Bohemce sedí. Teď ještě příště překonat doma soustředěnou obranu hostí. Baník minule vypadal, že naši ofenzivu zvládá levou zadní. Nechal se klidně zahnat na svou půli, ale nedělal z toho drama.. Takže v Ďolíčku to zkusit víc po křídlech? A spíš zezadu, to umíme.

Nakonec přece jen příběh, jímž jsem chtěl zdvihnout náladu v případě porážky a Honza Hřebejk mě skutečně pohostil.Tam, co ve Vysočanech stávala Kolbenka, je plac s názvem jako ČKD PARK nebo podobným. Když tam zrovna nehraje McCartney nebo Carlos Santana, koná se tam velká burza. Kromě krámů a filmových či hudebních nosičů prodává se tam taky pravé umění. Honzu fascinoval nejvíc stánek, kde měli oleje na ruralistní motivy, no příšerný mazanice to prej jsou. Honza se zeptal prodavače (možná taky umělce, určitě však galeristy a kurátora prodejní výstavy), co z vystavených děl by mu jako odborník doporučil. Ten člověk ukázal na obraz, kde stály na strništi do panáku srovnané ječné snopy a řekl: "Podle mě je nejkrásnější tenhle. Zanedlouho bude mít cenu několikanásobnou.. Vono se řekne – blbý snopy. Ale jak jsou namalovaný!"

Takže: vono se řekne – blbej bod. Ale jak jsme ho uhráli!

21. 8. 2007

JAN TLESKAČ VSTÁVÁ Z MRTVÝCH

Odpoledne záškuby svalů, křeče. Schylovalo se k paroxismatickému záchvatu. Ještě že kolegové mluvili o zápase tak vášnivě, že si mých škubánků nevšimli. Jinak bych dostal příkaz nechoď a jdi si lehnout k výtvarníkům na gauč.

Ještě na tribuně jsem před zápasem předvedl jedno parádní číslo, ale tím to naštěstí skončilo. Kolegové dole kupovali buřty.

Nečada mi ke konci říkal, že jsem věčný nespokojenec a rejpal. Mám za to, že i takovej šťoura je na fóru potřeba, vždyť klokanům kurva fix fandím.
Hned po výkopu bylo znát, že soupeř nemá na rozdíl od Ostravy žádný formát. Proti Baníku vypadal náš tlak, že si beci kopali balón na půlce a všichni ostatní byli obsazení. Proti Sigmě jsme si z náporu vytvořili příležitosti. V syrečkářské obraně byly velké díry. Byli jsme jasně lepší, což vnímal i sudí a v zájmu spravedlnosti vymyslel si při regulérním góle Hanáků v posledních vteřinách ofsajd..

Příjemně mě překvapil Šmarda. Zatím hraje pokaždé dobře, což jsem nečekal. Být po mém, dával bych Bartka do útoku víc. Když nevíš, co s míčem, zkus sólo – to je jeho krédo.

Hašek vůbec nedělá špílmachra, i když se to od něj čekalo. Rosický to není, s tím ani nikdo nepočítal. Ale Hašek jako kdyby nechtěl být ani čtvrtinovej Rosa, jako by Bustu bojkotoval. Nevím, co se stalo. Od amerických kolegů vím, že trenér Lindy Ruff podle všeho ošukal v Buffalu Dominátorovi tak před deseti lety ženu. Je to fešák, poloviční indián. Pak se Ruff s Hašanem nesnášeli a řešením byl Detroit.

Asociace mě nutí k exkurzu do dějin českého fotbalu: kolosální bimbase měli Bican a Píša, jenž hrál taky nějaký čas v zeleno-bílém. Ale tohle snad zatím v Ďolíčku proboha nehraje roli.

Nezbývá mi však než mlít jako flašinet: Bohemka potřebuje hráče se střeleckým štěstím, co dává ušmudlané góly třeba vsedě. Nebo ho bek napálí do břicha a od toho panděra se to odrazí za brankovou čáru. Sotva se to za ní došourá. Takový hnusný góly taky platěj.
Upřímně řečeno, některé druholigové zápasy tady měly vyšší úroveň než tenhle. A bylo jich dost..

Doufám, že takovejch salátů jako Olomouc je v první lize víc.

Bojím se však, že už si nám sedá pomalu za krk bezgólový komplex.

Děkovačka byla opět velkolepá. Atmosféru máme grandiózní. K fotbalu však taky patří góly, výsledky... Nerad bych se dožil, aby se v Ďolíčku tleskalo hlavně proto, že Klokani střídají nebo to sudí odpískal.

To by se pak mohlo zracionalizovat, že bysme vždy deset minut tleskali my hráčům, pak pět minut hráči nám fandům atd. Vždyť už dnes tolik tleskání musí brát našim borcům trochu síly.

Ale Jan Tleskač, kdyby obživl, musel by být nadšen.

27. 8. 2007

KUCHYŇSKÝ PŘÍBĚH

Dnes to bude v prvoligové sezóně poprvé, co neuvidím Bohemku hrát ani v televizi.

Sedím hodinu před plzeňským výkopem u počítače a přemýšlím, co bych v podobné situaci dělal tak před pětatřiceti lety. Pro dnešek je to jasné: budu viset na nějakém on-line přenosu. Tenkrát bych se doma někde zašil s tranzistorákem ne menším než Marxův Kapitál vázaný v kůži. S mikrofonem za kopanou, S mikrofonem za hokejem –to bylo mé jediné spojení se světem, kde jsem chtěl a nemohl být. Připadal jsem si jako padouch přezdívaný Zahradník, když ve filmu Adéla ještě nevečeřela nasává vzduch dlouhou tenkou cigaretovou špičkou, aby se neutopil v bažině. Tak jsem byl na Mikrofonu závislý. A připočtěte si věčný fading, mizení a navracení signálu.
Už jsem se tu přiznal k své slabosti teenagera pro Slovan Bratislava. Jednou jsem se nabídl, že vytřu kuchyň. Bylo mi šestnáct a v tom věku se jinoch jen zřídka hlásí, že něco vytře s hadrem a kýblem. Ale dávali S mikrofonem za hokejem, Slovan hrál na Kladně a já věděl, že budu-li v místnosti vytírat podlahu, nikdo kromě mě a tranďáku tam nebude. Poslouchat reportáž z utkání Slovanu před třetí osobou jsem si nemohl dovolit, zejména před členem rodiny ne. Rušili by mě. Navíc oni kdyby viděli můj psychomotorický neklid, prsty týrající mou žmoulací gumičku a slyšeli mé samomluvy, sofort by mě šusem poslali do léčebny v Beřkovicích.
Slovan držel bezgólovou remízu, tou dobou na Kladně velký úspěch. Do konce mohly zbývat tak dvě minuty. Míla Holman, reportér z Jihlavy mlel: "...Jarda Holík nachází na modré Klapáče, Klapáč se vyhnul Machačovu bodyčku a řítí se na Nadrchala..." Hlas z dispečinku ho bezohledně uťal: "Tak vypadá to, že na Horáckém stadiónu je už rozhodnuto. Zajímavější závěr bude jistě na Kladně, a tak tam spěcháme za Stanislavem Sigmundem. Je něco nového Stando?" Ztrnul jsem na bobku u kýblu, kde jsem zrovna trochu propíral lavičník. Nejdřív se na vteřinu ozvala jen zvuková kulisa stadiónu bez komentáře. Ovšem už z kulisy dalo se leccos vyčíst. Někdy byl můj dojem přeci jen mylný a reportér mě vzápětí informoval, že jsem si u tranďáku maloval čerta na zeď. Stávalo se to však velmi zřídka.
Pak zahlaholil Sigmund: "Ano, máš pravdu, Karle. V posledních minutách jsme tu viděli dramatický hokej s šancemi na obou stranách. Už už to vypadalo, že si hosté odvezou z Kladna bod, ale to by domácí nesměli mít nahrávače Edu Nováka a střelce Milana Nového... a teď už možná slyšíte závěrečný klakson, Kladno poráží Slovan 1:0." Jak tak plkal, točil jsem vzteky v plném kýblu pravotočivě lavičníkem, pořád o trochu rychleji, a rychleji, až jsem vypadal, jako bych se snažil umíchat hadrem domácí majonézu ze špinavé vody a saponátu. Pak začal kýbl poskakovat a tancovat jak špatně vybalancovanej buben ždímačky Perla. Ždímačka se v tom případě hned vypínala ze zásuvky. Já však nechal pravici zapojenou v síti frustrace. Netrvalo dlouho a plný desetilitrový kýbl špíny byl mrštěn na růžovou kuchyňskou zeď. Tekutina ne nepodobná ropě kanula dolů po růžové omítce na podlahu, kde řinčela prázdná nádoba. Praštil jsem ještě vší silou o zem kastrolem z mycího stolu, do kýblu jsem kopnul, až vyletěl na parapet. Řádil jsem skoro jako číšník Zdeněk v Hrabalově Anglickém králi, když mu v jídelně hotelu Paříž spadl tác naložený obědy.
To už se do kuchyně sbíhala famílie.
Musel jsem ji přesvědčit, že jsem uklouzl na mokrém linu a jak jsem chtěl pád vybalancovat, kopnul jsem ještě jako na potvoru vší silou do kýble a dopadl tělem na mycí stůl, odkud spadl kastrol.
Kdybych jim prozradil pravou příčinu katastrofy, sofort by mě šusem poslali do léčebny v Beřkovkicích.
Tak – a v Plzni je konec. No – vodu do kýblu si už napouštět nepůjdu. Očitý svědek Kolís mi mobilem potvrzuje, že můžu zas zopakovat leitmotiv snad všech svých příspěvků, ten o žádné střelbě. Bohemka prý i v Plzni dokázala, že nemá snajpry, co by zkusili vypustit pecku z vápna. Z toho, co jsem viděl ve zprávách, se odhodlal jen Slezi, střelou spíš vychcanou, ale domácího gólmana hodně vyděsila.
Vím, že loni dávali Klokani nejvíc gólů zblízka, po všelijakých závarech plných tečí, hlavičkových soubojů, strkání a dorážek. Vypadá to ale, že v první lize tolik závarů před bránou soupeře neuděláme. Měli bychom si teda možná uvědomit, že gól může padnout i po nepovedené střele z velkého vápna, ba i z větší dálky. A což teprv po nějaké povedené, jakou předvedl třeba Rychlík v Teplicích v posledních vteřinách proti Ústí.
Jinak to prý v Plzni bylo úplně vyrovnané utkání. Rád věřím, ale za to se žádný bod nedává.

3. 9. 2007

AŽ SE VRÁTÍM, AŤ JSME ASPOŇ OSMÍ

Píšu v chvatu, je neděle k půlnoci. Zítra brzo jedu na jednu německou kliniku do absolutně sterilního prostředí. Nic zvenku si nesmím dovézt: knihy, mobil, notebook, nic... Budu ležet za sklem a vstupovat ke mně bude pouze sterilní personál.

Zpátky bych měl být za tři až pět neděl, podle krevního obrazu..

Kladu vám na srdce, abyste do té doby něco udělali s tím posledním flekem! Začněte už proti Viktorce, ta hraje kulový. Jestli prohrajem i dnes (půlnoc už minula), kupte třeba Ševčenka, podle mých posledních důvěrných informací není v Chelsea spokojen.

Drobnost na vysvětlenou: Morbo omdlévala, že jsem na slušný blog zatáhl kolosální fotbalové bimbasy. Ale to já ne z oplzlosti, nýbrž protože jsem zapálený fotbalový historik – amatér. O bimbasu Pepiho Bicana mi často vyprávěl Bohumil Hrabal. Sedávali spolu u Tygra pod velkými parohy, když vznikla pře, co je větší – zda místní klobása, či Pepiho bimbas. Šéf Karel Hulata donesl z kuchyně talíř s kapitální uzeninou, k tomu talíř prázdný. Na ten naservíroval Bican svého schongesagt bimbase a vyhrál všemi hlasy. Nevkusný penis fetishism, já vím. Nikdy jsem ale netvrdil, že všichni skvělí fotbalisti mají taky skvělý vkus.

To Píša (3 sezóny v první lize za Klokany, 10, 12 a 14 gólů, takovýho bysme dnes brali i vykastrovanýho) se bimbasem nechlubil. Jeden jeho pozdější spoluhráč ze Slavie, jehož bych tu nerad jmenoval, mi líčil, že když se po zápase sprchovali, mohl si každý o jeho bimbasu udělat obrázek sám. To vedlo k zajímavému jevu. Paní Píšová bývala v šedesátých letech spíš přítulná, než dáma. Z mančaftu Slavie s ní však nikdo ani neflirtoval. Každý se hrozně bál, že by se spolu mohli dostat trochu dál a on by tak byl nepřímo konfrontován s parametry jejího muže.

Pokud Morbo neuzná, že mi tu jde o historickou osvětu, pak je to z její strany penis envy jak řemen, i kdyby stokrát tvrdila, že není feministka.

Až se vrátím, začnu psát traktáty třeba o tom, kdo měl nejlepší šajtli levačkou. Ale jak už jsem řek: ať jsme aspoň osmí.

24. 9. 2007

ODLESK NEČOVY KOŽNATÉ HLAVY

Jsem zřejmě jediný člověk, jenž může vydat svědectví, kdo včera rozhodl. Ale popořádku.

Nejdřív seznámení s Laurou, zlatým jablkem věčné touhy našeho znamenitého Lombardose. Zoufá si, že tento kultovní vačnatec ji dokáže pokaždé zmáknout svým pohledem. Ne démonickým, jako měl Charles Manson, ale zkroušeným. Kámen by se ustrnul. Řešením je vyhýbat se očnímu kontaktu, ale to se snadno řekne, stěží však udělá.

Periferií pravého ucha slyším Goču vyprávět, že Rednecka znásilnila nějaká modelka, kterou okouzlil tím, že se na vinobraní v Leitmeritz po burčáku šestnáctkrát posral. Taky nějaká vstřícná spolužačka tam byla – té se zas líbily jeho kudrny. Nebo naopak? Roztomilá stavebnice nahraditelných motivů.

To už vidím Neče v triku barvy vyrudlého dresu Holandského království a šplháme na tribunu.

V první půli ještě drahý Neč drží dekorum, a když se ho po Škodově gólu škodolibě ptám, jestli mu dnes v sestavě opět chybí můj neoblíbený Bálek, returnuje: „To víš, že chybí. S ním by bylo vítězství jistější.“

Když v druhé půli sílí tlak kobaltově modrých, Neč zoranžoví jako jeho triko a nehlasně, leč o to úporněji se svými rty modlí za vítězný brejk A nezůstává oslyšen. Slunce už stojí nad šedesátým poledníkem západní délky, kdesi nad Barbadosem. Jeho nízké světlo však stále buší do oken vršovické pošty stojící na patnáctém poledníku délky východní. Zde se zahušťuje, buzarem dopadá na Nečovu opocenou kožnatou hlavu, a od ní se odráží už jako tenký zaměřovací laserový paprsek na hlavu nabíhajícího Kunáška. Kotyza vidí cíl a zasáhne ho. Ani Kunášek se nemýlí. Neč křepčí svůj vítězný tanec jako kdysi v Dolíčku Tina Turnerová.

Pískej konec!

Generál Lee Slezi vtáhl opět vítězně do Richmondu, znovu dobyl území, které nám patří, je naším dědičným lénem. Všichni lidé zpívají, duní všechny zvony. Teprve tohle je restituce majestátu Bohemky v plném rozsahu. Západní půle Vršovic je zas naše.

Člověk, který to způsobil, se teprve uklidňuje na tribuně. Jeho dobrá žena Táňa mu dává studený obkladek, jeho zázračná hlava už bledne. Ó díky, velký Nečado! Halelujá!

Prohrála v kartách, ale já musím domů. Dcera jde zítra na operaci kolene a chce nám ještě naposled uvařit večeři.

2. 10. 2007

VY NEGRILUJETE?

Prohráli jsme v Boleslavi, ale já vůbec necítím potřebu vyjadřovat se k tomuhle utkání. Zmocnil se mě podivný klid. Viděl jsem sestřihy, kde bylo pár pohledných akcí Bohemky. To mě uspokojilo.  "No co," říkám si, "budem to hrát o záchranu. Větší adrenalin neznám."

V neděli ještě snad stihnu Budějice a pak zase zmizím. Tentokrát na sedm neděl, na specializované pracoviště psychokliniky v Plzni.

Už vím, s kým tam budu zavřený. Absolvoval jsem týdenní seznamovací večírek. Pět lidí z jedenácti během něj odpadlo. Podepsali revers a běželi se našlehnout nebo ožrat pod obraz.

Zbylo šest motivovaných. Třeba Robert z Banské Bystrice. Vzdělání základní. Začínal jako pasák na E 55, jen s dvěma holkama. Za tři měsíce měl ve své stáji šestnáct šlapek, a to žádnou k prostituci nenutil. Naopak, v Bystrici mu dvě dámy málem vyškrábaly oči, když je odmítl vzít na trasu, že má plný stav.

Za ochranu platil Rusům a samozřejmě i České policii. Za měsíc měl mercedes s kouřovými skly, za tři měsíce měl holý zadek. "Víš," upřel na mě temný zrak svých huculských předků, "ono skutečne platí, že lehko vydělané peniašky sa ti minů. Já sem nakonec všechny peníze, co jsem bral svým holkám, nacpal šlápotám jiných kluků. A taky do automatů. No a na heroin jsem už tou dobou potreboval čtyry tisíce denně."

Robert mluví československy.

Vrátil se švorc domů a začal pracovat pro Černákův gang. To byl jeho nejkrásnější čas. "Oni sa o tebe perfektně postarajů," zasní se dodnes několikrát denně.

Jenže čert nedal Robertovi dobře dělat. Koupil v Bratislavě za hubičky sto gramů héráku a zkusil ho prodat na vlastní triko. Hoši z personálního oddělení Černákovy firmy mu za to prostřelili koleno, což Robert naprosto chápe.

V tu chvíli jsem si při jeho vyprávění vzpomněl, jak jsem zhruba stejnou dobou vstoupil do jedné advokátní kanceláře v Bolzanově ulici a kamarád Jarda mi ukázal stůl, na kterém vlály stovky přilepených žlutých papírků se vzkazy. Jako bych se octl v Údolí motýlů na ostrově Rhodos. "To rušej klienti kolegovi smlouvy. To víš, už se profláklo, že je ten hlavní v rumový aféře," vysvětlil mi kámoš. Najednou telefon, neprozřetelně přepnutý na mikrofon. "Jardo, dokázal bys prodat metrák heroinu? Zabavili to hradecký kluci. Potřebovali by na tom něco trhnout," mluví JUDr. K. z vazby.

No nic, takže Robert skončil s prostřelených kolenem pro sto gramů a šel se dobrovolně léčit ze závislosti do Kremnice. První tři neděle neviděl denní světlo: ležel v klecovém lůžku v bunkru, nad nímž se po trávníku procházeli pávi a lamy.

Naposledy recidivoval letos zjara, jako detektiv v jednom supermarketu. Na heroinu tam byla celá ochranka ("Kdybys chtěl odjet s celým regálem, tak by nám to nevadilo. Záchyty zlodějů jsme si zásadně vymýšleli," vysvětluje Robert.), brigádnice u pokladen zas sjížděly perník. Ty si na konci každé šichty braly z kasy litr, dva: "To víš, Ládíčku, hmotnou odpovědnost jsem neměla, tuten darebnej vařič mě dachmal, no a paráda taky něco stojí," informovala mě Monika. Prapor tradice třímal vysoko skladník David, golem a hydrant. Vyrazil ze svého zákulisí třeba s pytlem mouky na krám, na regálu s lihovinami popadl lahev rumu, v chůzi jí vypil a prázdnou zavrtal mezi chipsy. Denně vyrážel tak čtyřikrát.

Jednou si Robert vyšel potichu na rampu a vidí ředitele, jak si do kufru tréňáku sune pytle chlazené svíčkové, candátů a hus. Neodolal a zatleskal mu. Vrchní šéf zrudnul: "Zítra u nás na chalupě grilujeme. Vy negrilujete? No tak běžte si taky něco dobrého vzít."

Robert však negriloval. Potřeboval hotovost pro albánské dolety.

S Robertem a Monikou bych se měl potkat – vydrželi zahřívací kolo. Robert má pre čo žiť: má druhou ženu a půlročního syna. Moničin přítel a monopolní dodavatel Herodes momentálně bručí. Tak co venku?

29. 10. 2007

MNĚ TO NEFACHÁ

Sedím v Plzni, je půl třetí. Gotcha ani Doktor neberou telefony, což chápu. Napíšu aspoň, co je se mnou a budu mrkat na online repošku.

Veselý detox
Po ránu mi dívčí ruce vsouvají do zvukovodů sluchátka od mptrojky. Budí mě píseň Nymphetamine od Cradle of Filth.
Kamila z Plzně a Sára z Prahy mě vlečou z postele.
"Ládí, máme pro tebe překvapení. Posnídáme," slibuje plavá Kamila.
V jídelně na vikslajvantu se třpytí tři lajny práškového nápoje Tang.
"Pročpa je ten matroš tak žlutej?" mračím se.
"Ale tuten vařič je darebnej. Dává tam moc tej solnej," úpí Kamila.
"Neboj Láďo, to bude luxusní mazec," ujišťuje smolná Sára.
"Jen aby to nebyl ňákej masakr," strachuju se.
"Ne ne, to bude parádní výkrut," trvá na svém Sára.
"Dobře, jdem se vyndat."
"A jak to chceš, Ládí?" stará se Kamila, "polkneš granát nebo ti mám našňupnout penaltu? A nebo mám skočit pro příbor?"
"Nikam neskákej, hokejky mám u sebe, mám tu komplet pochyst," sahá do kapsy Sára.
"Ještě moment," zarazím ji, "kam pak půjdem trafit?"
"Třeba na kuřárnu. Tuhle jsem tam felila a vyfárala jsem zapík," navrhuje bruneta.
"Tak jo."
Kamila mě našlehne, až pak si dá stejnou raketou sama. "Já mám to céčko, tak abys ho nedostal, Ládí," vysvětluje. Sára se napleskne sama.
"Ty vole, mně to nefachá," vrčím po chvíli, "To byla voblož. Ten tvůj dealer byl levej."
"Ale Ládí, mi to dává!" piští Kamila.
"Ale jo, maká to správně," dává jí za pravdu Sára.
"No dobrá," mhouřím oko.
Pak odcházíme na kuřárnu, kde nám Kamila vypráví o heroické bitvě o Nový Mompračem.
Bitva o Nový Mompračem
Smažky si šťastně žily v stanovém lágru na vršku Mompračem, dokud ho nepodpálil Kuře, když se přendal.
Jaroušek Machovců, nejstarší žijící plzeňský vařič, který ještě chodí po svobodě, tehdy odtáhl o kus dál, pod škodováckou fenolku, a založil Nový Mompračem. Ten záhy vyslídili škvrňanští Romové. Vyslali za Jarouškem delegaci a ta pravila: "Demange žito, more!", což znamená: "Naval perník, chlape!"
Romové to totiž cítili tak, že mají bezplatné právo na celý var, protože nový herberk smažek nacházel se na jejich území.
Jenže Jaroušek měl pro strach uděláno. "Túdle," řekl cigošům.
"Počkej večer, more!" rozloučili se návštěníci.
Jaroušek ihned zakopal petku s matečákem, mateční roztokem, z nějž se vysrážejí krystaly perníku.
Pak začal verbovat vojsko.
K večeru stála pod Novým Mompračemem přesila Romů. Čtyřicet bojovníků vyzbrojených elektrickými teleskopy.
Pevnost proti nim hájilo jen pětadvacet statečných s mačetami, jednou plynovou pistolí, jedním perkusním revolverem, dvěma pitbuly a jedním vlčákem.
Praporce vlály, stuhy pleskaly a kornet troubil k útoku.
Strhl se lítý boj. Na levém křídle se vyznamenával zejména pitbul Hektor, zato vlčák Herodes koupil elektrošok a cukal sebou v lebedě. Už už se zdálo, že Nový Mompračem padne, když tu Jaroušek Machovců chopil se své nejstrašnější zbraně, dvacetikilového železného pajcru. Oháněl se jím napravo nalevo a pěl u toho svou verzi bojového chorálu Williama Blakea: "I will not cease in mental fight, nor shall my sword sleep in my hand, till we have built New Momprachem on Pilsen´s green and pleasant land!"
Když to Romové viděli a slyšeli, řekli: "Ty vole, serem na to, deme na pivo."
Tak bitva o Nový Mompračem skončila slavným vítězství osadníků.

11.11.2007

ODPOVĚĎ SYSLOVI

Za chvíli mířím do města choromyslných. Mám tam například dvojnásobného vraha ruského původu (všechno si už odseděl), nebo rastafariánku, co na vycházce ne že olizuje, ale rovnou žere živý žáby, aby ty halucinace stály za to. Nemám tam však mobil, internet ani ČT 4. Zavírá se nade mnou na týden voda. Na hladině zanechávám aspoň sonet inspirovaný blahosklonným rozhovorem, který poskytl Pavel Horváth před pravolevobřežním derby deníku Sport. Je to několik pádných vět na adresu letenského revanšisty. Takže znova:

Odpověď Syslovi
Včera se nechal slyšet starý Sysel,
že prý nám Sparta zítra body nedá,
že nás má rád, to prý už jaksi ví se.
Jinde však máme vzácné body hledat.
Zotavil se už po zranění třísel,
a tak nám zítra body nedaruje.
Toť přece cíl jeho letenské mise.
Chudera Sysel – takhle mimo ujel.
Neříkám hned, že Sysel by měl viset,
Snesl bych, i kdyby si ke mně přised,
ale na place neznám bratra
Jen počkej, starý nerozumný Sysle
V pondělí budeš koutky úst mít svislé
A bohemácká vzplane vatra.

27. 11. 2007

NAVŠTÍVIL MĚ ĎOLÍČEK

V červnu 1967, ani ne den po skončení sedmidenní války, v níž izraelská armáda bleskově obsadila obrovské egyptské území na Sinaji, objevil se v ulicích Manhattanu dobrý billboard. Dala ho vyrobit cestovní kancelář nabízející zájezdy do Svaté země. Slogan zněl: NAVŠTIVTE IZRAEL DŘÍV NEŽ NAVŠTÍVÍ ON VÁS!

Kdyby po Praze před čtyřmi léty visely billboardy NAVŠTIVTE ĎOLÍČEK DŘÍV NEŽ NAVŠTÍVÍ ON VÁS, aspoň bych měl šanci si to rozmyslet. Ale mě Ďolíček navštívil bez varování, obklíčil mě na mém pracovišti a Gotcha, Doktor, občas i Sváči mě nemilosrdně okupovali. "Máme u tebe kilo, v neděli jdeš na Varnsdorf," oznamovali mi. Nebo: "Slezi se uprd! Co tomu říkáš?"
Podařilo se jim porobit mě tak dokonale, že už miluju ty zelené okupanty a hlavně A tým Bohemky. A to dnes obnáší zejména trýzeň.

Leč nejen tu. Trvám na tom, že první čtyři Ordošovy kontakty s míčem byly úspěšné, až famózní. To poznal i blázen.
Nové poznatky: zatímco Gotcha má ostrý start a řve hovězím hlasem ještě před začátkem, Nooma se rozjíždí pomalu a vytrvá i v těžkých chvílích. Šok přichází v podobě Lombardose. Snímá hlavu a zatímco jeho vlasy sní o šampónu, prozpěvuje si chorály tichoučkou fistulkou. Už si začínám myslet, že je nesmělý, když tu říká: "Ten Ordoš se mi moc nelíbí. Je trapnej."
Tohle se opováží říct mně!
Otázka zní, zda by měl mít maskot právo na vlastní názor. Zatím váhám s odpovědí, ale spíš ne. Vyhlašuju anketu.
Tak či onak, měl by jít na školení mladých propagandistů. My všichni insideři přece víme leccos, ale nemusí to vědět každej.

Po zápase jsem provedl strašnou věc, ale svěřit se nesmím. Můj provinciál a provider mi to pod strašnou pohrůžkou zakázal. Připadám si jako figura z posledního dílu Hříšných lidí města pražského, ona bytná toho vídeňského štukatéra, který ubil svého otce a zalil ho v neckách štukem. Ona to věděla, strašné tajemství neunesla, a tak skočila pod vlak.
Já pod vlak nemůžu. Jedenáctého musím na operaci čelistních a lícních dutin, kam se mi probourala zubařka při extrakci šestky vlevo nahoře. Obávám se, že zpod kudly vylezu jako zakrslý Frankenstein. Někdy se prý stane, že se při zákroku zbortí fasáda.
V tom případě chci zjara nastoupit jako Lombardos II. A nebudu odkládat klokaní hlavu.

4. 12. 2007

TEPLICKÉ SUMÓ

Jevany, 15.30.
Proč se tu procházím po jehličí se svou ženou? Asi proto, že je to moje žena.

No dobře. Ale stejně: proč se tu neprocházím s Arielou, tou, co mi slíbila, že si spolu heroin regulérně vymazlíme?
Protože Ariela je zavřená.
Proč teda ne s Barborkou z Brna? Protože to by byla citová sebevražda. Ci-to-vá se-be-vraž-da!
To dá rozum.
Vysvětlí mi ale někdo, proč se tu neprocházím s Utte?
Ano. Protože Utte neexistuje.
Velodromem mého mozku krouží několik věcí najednou.
Proč tak málo lidí ví, že kráva při bučení nevydechuje, ale vdechuje?
Anketa: kdo si myslí, že si dělám prdel?
Potřeboval bych pytlík růžové kiskunhalásské papriky, tři libry soleného sádla bagounů z Makkó a paklík viržinského tabáku.
Nebo aspoň minomet, aby tady v Jevanech poznali, co je to Gottlandart.
Hledím na Slavíkovo vilu a vidím Muzeum Michala Ordoše. Zrovna se slavnostně otevírá.
Na stěnách gift shopu svítí Milanovy křišťálové kopačky a zlaté míče.
Franz Beckenbauer (přestřihuje pásku, potřásá Milanovi pravicí a zdvíhá číši sektu): "Bravo, Herr Ordos. Ich gratuliere. Prosit. Holariooo!"
Ordoš: "Dělal jsem to pro tým."
Ordošovy groupies Laura a Morbo zahajují adorační kulturní vložku s výskoky a piruetami:
Laura:
"Jako tele v masokombinátu,
tak jsi se mi kdysi jevíval.
Dneska líbám tvoji zlatou hnátu.
Nejsi-li Bůh, ať jsem neživá!"
Morbo:
"Až zůstanem spolu jenom já a ty,
ať se na mě Redneck nezlobí,
též zulíbám tvoje zlaté hná-aty,
až mě bude brnět ozobí."
Gotcha (vypouští kouř): "To je úplně fantastický!"
Redneck (věší hlavu): "Mám šest námětů na film."
Gimli (vzkřikne): "Ordoš morgoš!"
VIP Uroburos: "Ven! A pamatuj si, že na coitusu1905 jsi skončil!"
Zařadit rychlost, sbohem.
U měcholupského kontejnerového terminálu volá Gotcha: "Hádej, kde jsem?"
"Určitě nedaleko Děčína."
"Přímo v Děčíně. Jedem přes most a nahoře na skále je veliká bílá vila. Je to krása."
No jo, Nebíčko. První děčínská groupie, má spolužačka Marcela Pacnerová, tam o Děčínské kotvě obsloužila celou skupinu Olympic a holkám ze třídy pak na záchodě ukazovala, jak má odřená záda od jutového koberce.
Holky ze třídy tou dobou teprve sbíraly kuráž k tomu, aby si vytrhaly obočí.
Marcela Pacnerová je už třicet let policejní vyšetřovatelkou.
Doma iDNES. 1:0, 2:0. Ani se nemůžu schovat za Holasův buben.
Je to jak sumó, jehož princip mi při exhibici Japonců na Folimance vyložil David Neff:  "Devadesát procent zápasů je rozhodnutých během několika vteřin. Vítězi se ještě před zápasem podaří zdeptat soupeře pohledem. Pak už stačí jen mžik."
Kontrolní otázka: zdeptaly Teplice Bohemku pohledem?

10.12.2007

JARNÍ PROSINCOVÉ ODPOLEDNE

Došel jsem Chodskou na kraj srázu a zarazil jsem se.

Někdo zpívá. Stoupavý vzdušný proud od Ďolíčku mi přinášel k uším útržky staré písně židovských gangsterů z Oděsy.

Tak to vidíš, Morbo,

Přece jsme tě lízli.

Tohle jsi nám, holka, dělat neměla.

Zradila jsi partu, chodila jsi s dýzly…

Teď dostaneš kulku do těla.

Dal jsem se do běhu, abych zabránil nejhoršímu. Srdce mi vyrazilo z hrudi, překážel jsem v něm, já – malý vmetek strachu.

Ale u pokladen ještě nikdo nebyl. Redneck vězel v špatné tramvaji, Gotcha nebral telefon, protože ho pohřešoval.

Pak se rozestoupila oblaka, vše lazurným se pláštěm krylo, kamarádi přicházeli a usmívali se. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu schylovalo k čestnému soudu a k popravě.

Na hřišti to bylo složitější.

Naše obrana se rozestupovala jako oblaka, ale v průrvě zářil Sňóza. "Já jsem cesta," vybízel forvardy z kraje Karolíny Světlé Marek Nikl, jenže na konci slepé ulice blyštila se jak štít ze solingenské oceli Sňózova hruď.

Drobotina v záloze mě samozřejmě nadchla, jen mi bylo líto, že ani ona není štont vsítit.

Ještě že to Polák tak nekompromisně napálil do Škodovákovy obuvi.

Ucítil jsem na tribuně jarní vánek.

Po zápase poprvé vidím Morbo. Má ušlechtilé chřípí. Téměř ozobí.

Přichází Gimli, Ordoš české žurnalistiky, a křičí: "Ordoš morgoš!"

"Kontrola permanentek!" mává nám najednou před nosem jakýmsi odznakem můj přítel Chlestakov, "platí jenom ty, vydané před začátkem sezóny!"

Morbo vypískne a mizí v chroští.

23.12.2007

MELANIE

Třicet šest hodin poté, co sudí písknul konec proti Liberci, hlásil jsem se na maxilofaciální chirurgii.

Ten den se v Praze nad ránem servali tři Rusové s trojicí Ukrajinců. Všichni měli zpřerážené sanice, takže provoz oddělení byl takřka ochromen. "Dlja meňja děšévljeje! Je ně Ruskij, ja E-U!" pokřikoval na chodbě týpek, z nějž by měl radost Cesare Lombroso, autor klasického spisu O typech zločinných.
Až večer mi přidělili postel. Druhý den mi v celkové anestézii provedli rozšířený Wassmundův řez v levém horním vestibulu a drali se skrz něj do hlavy.
Když jsem se vzbudil, vypadal jsem jako imbecil, který se utopil ve Štěchovicích, a vytáhli ho po třech nedělích v Klecanech.
Jo, myslím, že jsem byl i zelenej.
Když se mi zas ukázaly oči, pustili mě a já jsem si na coitusu přečetl, jak to maj holky na fotbale těžký, pokud nemaj tvrdý lokty.
Moje řeč. A nejen na fotbale, pokud nemaj ty lokty.
Melanie Vajdová byla o rok mladší než já. Její rodiče přišli do Sudet z Moldávie. Byla krásná, ale zoufale se míjela s dobou. Nikdy nenosila kalhoty. Jedině sukně, většinou květované a vždy pod kolena. K tomu doma pletené svetry. Obočí nechávala růst, jak chtělo, dlouhé černé vlasy stahovala do uzlu. Nikdy jsem je neviděl rozpuštěné. Za nepohody nosila šátek, uvázaný pod bradou. Květovaný.
Holky se jí skrz to posmívaly, kluci za ní nepálili. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Pořád se zlehka usmívala.
Jednou v pátek, cestou ze školy, mě na ní v autobuse namáčknul dav. Na děčínském břehu jsme mlčeli. Na mostě do Podmokel jsem se zeptal, co bude dělat v neděli. Prý nic.
Tak jsem ji pozval na fotbal.
U pošty čekala přesně. Děčínu začala fandit od prvního hvizdu tak upřímně, že mě to zahanbovalo.
Já jsem byl už tenkrát neurotik. Sžíraly mě obsese: například jestli dostane náklad, co zastavil na železničním mostě, povolení ke vjezdu dřív, než stihneme rozehrát tenhle roh, tak z toho nic nebude.
Už tenkrát mi taky otravoval mysl starý známý Ordoš Morgoš byznys. Byl jsem například mnohem radši, když dal gól Grund, než když ho dal třeba Žebro. To pak mou radost trochu kalilo.
Melanie takové stupidní myšlenky neznala. Její horoucí srdce chápalo, kdy se má radovat, a kdy truchlit. Navíc měla dar vytvořit z těch dvou metrů čtverečních ochozů náš příbytek. Stačilo, aby si sedla. Už v šestnácti byla ten typ ženy, co přehodí lajntuch přes bednu od pračky, a je z toho prostřený stůl.
Když jsme dali gól, objala mě a políbila mě na tvář. Když to hořelo před naší bránou, pištěla, křečovitě se mě držela a zarývala mi oči do jamky nad klíční kostí, aby tu hrůzu nemusela vidět.
Zjistil jsem, že mi závary před naší brankou dělají nějak dobře. Mohl jsem ji pohladit po hlavě a říct: "Neboj, tam je Petráček," nebo jinou útěchu v podobné tónině.
Po zápase jsme si jenom řekli ahoj.
V listopadu jsem ji pozval na diskotéku. Melanie odmítla, že po setmění může chodit ven jen s některým z bratrů a na diskotéku ji žádný nevezme. Snažil jsem se zpochybnit a zesměšnit takové předpotopní pořádky. Říkal jsem jí, že tady přece nejsme na moldavské vesnici, ale jen se usmívala.
Chodil jsem tady na diskotéky dál sám, poslouchal Blafl Sabbath, Jethro Tull, Chicago a Pink Floyd. Párový tanec se tenkrát moc nepěstoval.
Vždycky jsem se příšerně zlil.
S Melanií jsem chodil na fotbal, až do května. Na prvomájové diskotéce mi pak řekla Hana Šteflová, že mám džíny krásné jak noc. Teta mi tehdy ze Skopje přivezla temně indigové texasky se stříbrnými hvězdami.Hana taky řekla, že ji musím políbit pod rozkvetlým stromem, aby neuschla. Poodešli jsme do tmy. Sama si rozepla svou wonder bra, jednu z prvních v Děčíně. Po chvíli cicmání jsem cítil, že nejsem v pořádku a řekl jsem, že půjdeme zpátky.
Na příští zápas Melanie nepřišla.
Přitom se přece vůbec nic nestalo.
Už nikdy se mnou nešla na fotbal a odmítla mi prozradit proč.
Můžu se domýšlet, ale dodnes to s jistotou nevím. A je to dobře. Dnes si můžu tuhle citovou konzervu kdykoliv otevřít a její chuť je pro mě vždy jedinečná právě díky oné nedořečenosti.
Vy ostatní ji můžete brát jako sentimentální vánoční povídku.
Hezké svátky.
P.S. Ta operace se nepovedla, ozvu se po druhém pokusu.

8.01.2008

Z OFICIÁLNÍCH STRÁNEK MŠK ŽILINA

Listy Róberta Ježa

Servus chalani, dnes vám porozprávam zopár pikošiek z nášho zájazdu do Prahy na Víkend šampiónov.

V nedeľu popoľudní s nami Sparta vyjebala. Aj keď v hladisku vela ľudí skandovalo, že Sparťania sú termoši, nebolo nám to nič platné. Raz darmo, na Letnej nemajú hlboko do vrecka a ich tým podĺa toho aj vyzerá.

O prestávke před zápasom o tretie miesto vravím nášmu mančaftu: „Chalani, na Spartu sme nemali, ale tí Bohemians 1905 – to sú niktoši. Veď sa len pozrite, ako vyzerá ten ich maskot. Skôr ako klokan by som povedal ako vypasený potkan na zadných. Vypasený potkan chudobný ako kostolná myš. Třeba ich zahlušiť, dokaličiť, pacnúť ich po lebeni, vypratať z ihriska! Za tých dve sto tisíc sa to oplatí.

A tak sme aj urobili.

Od prvého hvizdu sme ich dostali pod drvivý tlak. V druhej minúte ma bohovsky uvolnil Maroš Breška a ja som krížnou strelou zavesil. Brankár tam stál ako tĺk a iba sa pozeral. Flegmoš akýsi.

Kŕdeĺ ĺudí v zelenobielych aj červenobielych hábitoch začal v hĺadisku revať Vrrršovice, Vrrršovice. Taká somárina, veď vrrr by nevedel poriadnene zazpievať ani Peter Dvorský.

Za okamih sme im naložili druhý, pak tretí. Od tej chvíle som sa už dobre zabával. Bohovský showman bol najma hráč s číslom 35, Odži ho volali. Iba sa tak na ihrisku tackal, ťarbavý ako ťava. Raz, keď bola trma vrma pred našou brankou, ma posotil rukami. Reku ty kokot drevený, daj tie pazúre preč, lebo ti takú tresnem, že zaspíš odrazu, hej? A bol kĺud.

Z ich hráča číslo desať bolo cítitiť pivo, napriek tomu hral lepšie než vačšina tých triezvych Klokanov.

Celkove možno povedať, že až na záverečné minúty sa zápas o tretie miesto zmenil v našu exhibíciu.

Dúfam, že sa na Víkend šampiónov vyberieme do Prahy aj nabudúce. Nemalo to chybu.

21. 1. 2008

A PŘÍŠTĚ O FOTBALE

Mohl bych být uštěpačný k těm, kdo nepoznají v haldě cetek šperk z ryzího zlata nebo ve skladu sériového nábytku z pilin a klihu vzácný mahagonový solitér, kdo považují velehorský masív za Brdy. Ale já jen smířlivě volám: Odži gól!

Doktor sice ještě trochu žmourá operovaným okem, ale už se dere na fotbal. Máme společnou cestu dvěstětřináctkou.

V sobotu zabíráme krásné místo u brlení, Redneck je tu též. Každou chvíli tasí mobil, aby zkontroloval, zda mu nevolá nová roštěnka. Kdyby jo, vyrazil by jak pes, Bohemka nebohemka. Nebo by to snad ani nemusela být ta jeho nová, ale kterákoliv jiná z Gotchových starých. Tahá z nich prý jakési citlivé metrické údaje. Informaci vydala agentura Gotcha.

"Vidím Jaroslava Vrchlického a tonáž jeho génia scvrkávat se na kanáří varlata pro jednu pizdu," cituju Ivana Diviše.

Doktor chmurně pokývá hlavou.

Kocháme se krátkými sprinty našich borců a ani si nevšimneme, že na ochozu nad námi rozbil tábor Holas a svůj hromský buben umístil do prostoru nad naší hlavou. Rozhodčí zdvíhá ruku ve středovém kruhu, a dál už všechno sleduju jako pantomimu, protože Holas udeří do kůže. Pantografy plují neslyšně k Benešovu, hráči na sebe dva metry ode mě otvírají ústa jak ryby. Jsem obezděn duněním v akustickém gravitačním poli Holasova nástroje a jeho pravice s paličkou neumdlévá. Pátrám ve své zkušenosti a přirovnávám to k vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Bušení v těsné rouře. Pět minut bojujeme, pak na sebe s Doktorem kývnem a odcházíme do exilu na Planinu džbánů, mezi slávisty, takže ani pořádně nevidíme Škodovkův gól.

Pak už se toho na hřišti moc neděje. Mezi skalníma sešívkama stojím prvně v životě. Znamenám, že pověst nelhala a že jsou opravdu trochu dost kritičtí k vlastním koňům – samozřejmě pouze v této uzavřené společnosti. "Jarolíme, kams dal voči? To nám eště scházelo, koupit hráče, kterej je totálně jalovej na pravačku!" řičí jeden a myslí Černého, posilu z Budějic. Ordoš morgoš v červenobílém, i když pravda je, že ten blonďák připomínající trochu vizáží i chůzí Laca Petráše je přece jenom o pár tříd horší než Odži a trochu té kritiky si objektivně zaslouží.

My s doktorem o přestávce kritizujeme mladou generaci

"To je právě vono," říká, "to je právě vono. Byl jsem sice hned od začátku nominovanej mezi autory, ale furt jsem nevěděl, co mám na ten Coitus1905 psát. Vo fotbale tam toho zas tak moc nebylo. Ale já nemůžu psát nic vo tom, že mi ňáká nedala, tak jsem nešťastnej a jdu na fotbal, nebo že nevím, jak se zbavit jiný, co mi dala, tak ji vedu na fotbal. Já jedu na zápas z domova, po něm si dám třeba vítěznou klobásu a pivo nebo bílou čokoládu a jedu domů. Tak jsem přemejšlel a čtvrt roku mě nic nenapadalo, až jsem si řek, že budu psát vo tom, jak to bylo před pětadvaceti lety.“

Vivat Gotcha a Redneck, že svým svěžím stylem přinutili Doktora, aby pátral v hlubinách a vydal z nich poklady.

Žádnou naši šanci jsme už neviděli. Jak jsme i mohli, když na trávníku chyběl Ordoš?

Zlatá remíza.

V neděli nás s Doktorem vítá místo Rednecka Gotcha. Ten si roštěnku přitáhnul s sebou. Je jí nějak málo let a studuje něco se vznešeným názvem, co mi čpí obyčejnou novinářskou fakultou.

Tentokrát čapnem místo mezi svými, přesto v dostatečné vzdálenosti od Holasova bubnu. Gotcha spustí svým hovězím hlasem Vstaňtééé hraje Bóóóhemka, což je v této prosté aréně trochu zbytečné. Když mu dojde dech, šeptá mi Doktor: "Tak nevím, co je horší. Jestli tohle, nebo ten Holasův buben?"

Naštěstí začíná Odži ukazovat aspoň cípek střeleckého umění, které v něm vězí jako v koze. Nejdřív po centru z rohu ve vápně předvede, že kdo se umí postavit, nepotřebuje skákat. Za chvíli rozrazí střed budějovické obrany jako Wayne Rooney. Jde jak tank a síť už se vítá s míčem z jeho kopačky.

"Odži gól!" řve Gotcha.

"Jaro vidím jasně. Útok Škoda – Ordoš," konstatuje znalec v bohemácké bekovce, jejíž zelené dýnko poseté odznaky je tlusté jak podešev martensek.

A penalta!

"Odži hattrick!" žádá Gotcha.

Ale všeho s mírou. Nač ukazovat celý Ordošův arzenál? Už takhle dostane v Olomouci osobku. A Ivan Hašek přece desítky taky umí. 3 : 0!

Po zbytek zápasu se už Odži necpe tolik na hrot a věnuje se filigránské rozehrávce. Hýří patičkami, což v ochozech vyvolává debatu, zda je spíš vtělením Socratese, nebo Zidana.

Ano, jak jsem už předeslal, mohl bych tu kopat do filozoficky odepsaných mrtvol z našeho tábora, ale jsem velkorysý.

Následuje už jen góly kořeněná exhibice. Franz dřepí na lavičce jako oukropek.

"Je to paráda, lehnout si na záda a číst si... Kuny, Kuny gól," vyřvává průkopník Gotcha a vzápětí se odvrací od fotbalu k roštěnce za svými zády, bere ji kol ramen a vyzvídá: "Nenudíš se tady? Starám se o tebe dost?"

"Je mi fajn," říká dívka s nevyzpytatelným výrazem koček z Macaa, z jejichž očí prý Číňané dokáží poznat, kolik je hodin. To já jen vidím, která bije..

"Musel bych tu mít lavor, abych dokázal poslouchat tohle," říkám Doktorovi.

"Co? Cože?" zajímá se Gotcha.

"Ale nic. Já jen že už tě pamatujem i starostlivějšího."

"Ty jsi vůl."

Konec, 6 : 1.

Cestou na dvěstětřináctku se k nám přidává Loupák. Debatujeme, zda je možné, aby Slavia rozdrtila Starkovy a Ivánkovy hochy takovým rozdílem, že by nám vyfoukla semifinále. Soudím, že to by se nejdřív musel Černý naučit kopat i pravou, což za tři dny nezvládne. A i kdyby, třeba Ivánek zavolá nějakému kamarádovi, co může mluvit.

Ještě se stavujeme u Koule. Já na nealko pivo, Doktor na čaj. To je bohéma. Vzduchem začínají létat zelené, my s Doktorem se zdvíháme a jedem autobusem zas domů.

Přemítám, co já kurva budu na ten blog perspektivně psát. Na rozdíl od Doktora mám život dramatickej dost, i když v jiné tónině než naši mladí. To mám psát, jak jsem se naplesknul hned ve dvěstětřináctce nebo jak dlouho jsem byl tentokrát na operačním stole? Nebo dcera? Že mě má žena po krk, nebo že beze mě pro změnu nemůže bejt? Že mi spad strom na barák v Deštné? Že mně zas ukradli šrajtofli s veškerou hotovostí, poté co jsem vybílil konto? Že mi Eda z Béčka napsal ve tři ráno věšteckou esemesku Jsi v prdeli, Denisi, odměnu dostaneš až v jiném světě, já taky trpím?

Nebo mám vzpomínat, jak jsem cestoval a poznával zajímavé lidi, skoro jako nějaká mladá modelka?

A co kdybych to příště zkusil třeba o fotbale?

19. 2. 2008

DENISI, ZKAZILS MI ŽIVOT

Rozhodnuto bylo už v jídelňáku. Tam, a to kousek za Kolínem, ozdobil Goča nápěv tradicionálu Oh when the saints go marchin in kongeniálním textem Neserte se do Ordoše, neserte se do Ordoše! Ordoš to je naše hvězda! Neserte se do Ordoše!

Upřímně řečeno, s případnou porážkou mě smiřovala vyhlídka na haličské košer menu v restauraci Moritz. Restauratéra Miloše Kolomazníka znám ještě z doby, kdy pracoval v midmanagementu firmy Seliko, nechvalně známého producenta likérů. Tak jedenáct let to může být. Že prý nám ukážou, jak se vyrábí whisky Král Ječmínek, jejíž nadoblačná kvalita bývá v tisku jen zřídka připomínána.
Přijeli jsme s fotografem hned po ránu, já ještě celý rozvibrovaný alpskou trojkombinací, kterou jsem sjížděl předchozí večer. V přízemní síni tradic, vytapetované diplomy ze soutěží lihovin v Baku, Pchjong-Jangu i v Chustu, na mě nastoupili kravaťáci. Miloš stál až na kraji rojnice. Generální spustil: "Tož vy říkáte, že jste ještě nepil našeho Krála Ječmínka? Omyl, mladý muži. Krála Ječmínka pijete v tých nejlepších barech Prahy, v Bugsie´s, v Casablance aj v LaProvence. Enem na etiketě není Král Ječmínek, ale Laphroigh, Glennfiddich či Glennmorangie. Tých číšníků neuhlídáš, přelejó originální obsah, ten pak zašmelijó, a do té zahraniční ambaláže lejó našeho Krála Ječmínka, protože on má stejně kvalitní chuť aj buket, enem je levnější, takže ti grázli pingli na tem vydělajó."
Dodal ještě, že stejné je to v lobby baru hotelu Waldorf Astoria v New Yorku či Willard ve Washingtonu. Pak přistoupil k vitrině a vyňal z kazety vyložené zlatým saténem ornamentální flanděru: "A na přivítanó si dáme archivního Krála Ječmínka. Je čtyřicet let staré."
Hned jak jsem do sebe panáka obrátil, cítil jsem, že je zle. Jeho prdelistní chuť narazila na můj dezolátní stav a ten doušek hnědé břečky prostě nešel dál. Zvrátil jsem hlavu a chvíli jsem tím archivním Ječmínkem žongloval v lícních torbách, skoro jako cvičený lachtan míčkem na čumáku. Křehkou rovnováhu narušil proud plynů z jícnu, průdušnice odmítla přijímat. Doskákal jsem k pootevřenému oknu a vrhnul z něj mocnou rouru.
"Tož a včil se půjdeme podívat, kde to zraje," řekl kysele generální.
Zdálo se mi, že se Miloš na kraji rojnice usmívá.
Jeho podnik v sobotu předčil mé očekávání. Kuchyně skvělá, hlavně takovou koprovku jsem ještě nezažil. Nálada těhotná očekáváním, jen nacamranej Goča se ve mně snažil vzbudit pocity viny.
"Denis mi zkazil život," skuhral u protějšího stolu, tuším že Morbo na rameni, "Víte, co napsal naposledy na Coitus? A Helenka mi hned řekla: "Táhni frajere, už tě nechci ani vidět." Přitom co já jsem s ní měl za plány! Chtěl jsem začít nový život! Odešel bych za ní do podhůří Jizerských hor. Měli bysme pár korců polí a doma malou skleněnou huť a tkalcovský stav. Dooral bych, vypřáh koně, a večer bych třeba vyfukoval zelené skleněné baňky do Klokan shopu, ona by je zdobila, navlékala korálky, hovořili bychom o politologii a o Bohemce. Jednou měsíčně bych odnes plátno k faktorovi, každej tejden bysme chodili na fotbal... Ale ona už mě nechce vidět. Zkazils mi život, Denisi. A nikdy jsem neviděěěl, tak špinavou prdééél... "
"Jednou mi přijdeš poděkovat," odvětil jsem důstojně.
"Drž hubu! Zkazils mi život," hořekoval dál Goča, "chodili bysme na roráty do vesnickýho kostelíku. Kurva, to velkoměsto mě ničí, dělá ze mě horšího člověka. Až by se pšenka zelenala zjara na vršíčku, dávali bysme si sladký hubičky, až by se jí sukýnka začala krátit... Tomu maličkýmu bysme dali jméno Bohemka nebo Ordoš. Zkazils mi život, Denisi. Neserte se do Ordoše!
Pak se s Gočou naštěstí začal prát nadrátovanej Nooma, což ho přivedlo na jiné myšlenky. Nooma totiž vybalil sadu barviček a patlal každému na ksicht klubové barvy, lhostejno zda dotyčný chtěl nebo ne. Nadšený Redneck si nechal na tvář ochotně vyvést bílou, zeleně rámovanou piču. Goča vzdoroval. Gimli přišel Noomovi na pomoc Goču imobilizovat. Ještě jsem neviděl dvě těžké váhy naší úderky předvést takovou demonstraci síly. Pohříchu na vlastních.
Na Andrově stadiónu stoupám si do osmé řady. Ve dvacáté začíná půldruhametrákový kolega s poslintaným bíbrem. Je úplně na šrot. Co chvíli jde k zemi a skulí se o stupeň níž. Nade mnou se ta smrdutá lavina zarazí asi v třicáté minutě. Zvolna mi ucmrndává za krk piva, která podává někdo shora.
O přestávce se naštěstí svalí do šestky. Nejen tím jsem blažen. Z hry Bohemky mě přechází zrak. Je to sice nadsázka, ale jen maličká. Mám jistotu, že ten obrat jsme způsobili my, to my jsme vybičovali naši údernou sílu chorálem Neserte se do Ordoše.
Hned po zápase mě bere do Prahy autem Alina, co se narodila na Krymu, ale mluví jako plzeňačka. Říká tuto.
Z metra volám Rednecka i Goču, oba jsou v absolutní euforii. Goča mi hlasem plným šumů, leč bez tónu oznamuje, že mi u Moritze sežral šoulet. Můžu si za to sám. Příště si tam udělám rodinný výlet.

28. 2. 2008

SVĚTLU VSTŘÍC

Nebýt Rezka, musel bych tenhle titulek zahodit do kýble. Takhle je únosný, byť s odřenými zády

Kdo vjíždí do Plzně od Prahy, nemůže po své pravé ruce nezaznamenat plzeňský centrální hřbitov. Hned za hlavní bránou stojí ozdoba české funerální architektury: monumentální obřadní síň. Průčelí zdobí mohutný nápis – SVĚTLU VSTŘÍC.
Sumíroval jsem si storku: luxusní autokar veze mančaft Viktorie ze Štruncáků kolem krchova do Ďolíčku, s lehkým zamrazením padne borcům zrak na ta dvě strašná slova, ale hned se oklepou. Taková blbost, jsme přece favoriti. Hrajou a zpívají Plzeňáci. Jenže my roužnem, jak říkají na Plzeňsku, posvítíme si na ně a vyklepneme je. Vypravíme jim fotbalový funus. Při návratu domů si deklasovaní viktoriáni opět povšimnou osudového sloganu a trpce si uvědomí, že zlé znamení nelhalo. Červenomodré naděje se rozplynuly ve vršovickém jasu jak pára nad hrncem a zalehly na pohřebišti.
Přesně takhle to však nebylo.
Na lepší si člověk snadno zvyká. Musel jsem si na tribuně proti Plzni občas připomínat výkon naší zálohy a obrany třeba proti Budějovicím, abych se netvářil kysele. Kvituji, že byla vyslyšena moje opakovaná prosba a na jaře jsme zpoza šestnáctky vystřelili ze hry už několikrát. V Olomouci z toho bylo břevno, Plzeň dostala gól.
Postupuji tedy k dalšímu zadání: jak je možné, že proti nám soupeři chodí tak snadno do brejků? Už na závěr podzimu proti Liberci jsme takhle mohli dostat nejmíň tři, nebýt Sňozíka. První půle v Olomouci – to samé v tmavomodrém. No a Varadi se mohl Sňózy optat, kam to chce.
Nešlo by s tím něco dělat? Je to snad hlavně věc taktiky a nácviku, ne? Já už nemám nervy sledovat, jak Karel stíhá dlouhým sprintem od půlky křídlo soupeře.
A jak to, že my furt bušíme do plných? Tak obávaným soupeřem, aby k nám jezdily i týmy ze širší špičky tabulky betonovat, snad zatím ještě nejsme.
Až jsem se, kurva, samou starostí o věc zapomněl stylizovat. Jako bych ani nepsal pro Coitus. Už slyším ty ohlasy: "Zkrať to, blonďáku," nebo "Běž se domů převlíct, punťo!"
Mám dva okultní předměty. Permanentku od Morbo a tlustý bílý svetr se zeleným klokanem od Goči.
Ten svetr mi Goča půjčil do mrazu v Olomouci.
Permanentku mi přinesla Morbo až pod nos, dolů do kavárny.
"Vážně sem za tebou přijde?," tají nahoře v redakci dech Redneck, jako bych mu řekl, že se ode mě přijde dát portrétovat Kim-Ir-Sen.
Goča se tváří jak budhistický mnich na meditacích. Morbo vydechne – vesmír se zjeví, Morbo se nadechne – vesmír zmizí.
Dole vykládám Morbo, jak jsem její první permanentku z dešperace po zápase se Zlínem zmuchlal a zahodil do koše. Naprosto mě chápe.
"Tak co?" vyzvídá Redneck.
"No?" polyká nasucho Goča.
"A co jako?" strkám si okázale permanentku do šrajtofle a dodávám: "Hoši, moh bych vám.poradit, jak si ji naklonit."
"A jak?"
"A jak?"
"Take it easy!"
Na své cestě světlu vstříc se ještě v neděli odpoledne stavím ve Slivenci u doktorky Novákové, klasické filoložky. Před zrakem ediční rady České knižnice navlékám Gočův tlustý bílý svetr se zeleným klokanem a ohlásím pochod z roku 1934. (Lež, je z roku 1973, ale na tomto fóru víc zabere historičtější datum.) Zpívám Klokani bojují, doprovázím to pohyby a gesty, odkoukanými od několika autorů tohoto blogu.
Po performanci se dva profesoři a jedna docentka válejí smíchy po koberci. Hostitelka říká: "Náramný, pane doktore!"
Pak mě bere za rukáv, odvádí stranou a ptá se s obavou v hlase: "Vy se v roli otce rodiny necítíte dobře?"
Pak zápas, oslavy a domů.
Z Bohdalce cestou zahlédnu Ďolíček zářící jak smaragdový šperk ve výloze klenotnictví na Oxford Street.
Krásný den, krásný večer.

14. 5. 2008

CO MŮŽE DÁT LOMBARDOS SVĚTU

Jsem druholigový autor. Možná jsem na tomhle blogu párkrát zahrál nad svoje poměry, ale teď je konec. Musím si přiznat, že nepatřím do bloggerské elity.

Lombardos má smíšené pocity.

Na jednu stranu ví, že i když jede do Ostravy s mužstvem už v pátek a třebaže bude na Bazalech metat kozelce, jak nejlíp umí, bude tam asi platnej jako pes v kostele.

I on se bojí, stejně jako já, jakož i Gotcha, Doktor a jeho dobrá žena Táňa u tohohle stolku, že Baník na jeho půdě neporazíme.

Na druhou stranu mu dal Příba hned po funusu s Teplicema podepsat maskotí smlouvu na příští sezónu, lhostejno v jaké soutěži bude Lombardos plnit její podmínky.

Není divu, že se teď patron našeho osudového výprasku tak trochu natřásá a zkouší se co chvíli ve společnosti blýsknout.

"Povím vám zajímavost ze zákulisí," čechrá si zobanem své zelené peří.

"No?" povídám.

"Sem s ní," nemůže se dočkat Gotcha..

"Tak dělej," visí mu na rtech Táňa.

"Tak Mára Nikl, tak ten Mára Nikl, jo?" spustí Lombardos a významně mrká.

Tři minuty ticha.

"Tak co ten Nikl, kurva! Nemuč mě," volám.

"No tak ten Nikl," gestikuluje Lombardos vzrušeně, "jo tak ten jak přišel z Norimberku, tak si mě moc nevšímal. Jednou mi myslím ani neodpověděl na pozdrav. Nebo odpověděl? Teď přesně nevím, ale spíš neodpověděl."

"Nekecej! To zní slibně," ani nedýchám napětím.

"Tamta Vietnamka, ta byla, co?" mění Lombardos náhle téma a obrací se na Gotchu, "řekni, ty kozy."

"Abys rozuměl, tam totiž byla jedna Vietnamka, co se mi líbila," obrací se na mě, "tak jsem se jí zeptal, kdy má po šichtě... To jí museli přeložit. Nevěděla, co je šichta, he, he..."

Už dávno jsem si všimnul, že Táňa má měnitelnou geometrii předních zubů a když poslouchá něco mimořádně vtipného, vyrostou jí horní jedničky, jako má zajíc z Krtečka. Je to jen mžik, než si zakryje úsměv dlaní. Teď zase.

"Lombardo," řvu, "Lombardo, ty hovado, už ani slovo, už ani slovo o Vietnamce. Tak Nikl ti neodpovídal na pozdrav... A?"

"No, neodpovídal a jednou mě viděl, jak jsem přijel do Ďolíčku na motorce," usmívá se Lombardos.

A mlčí.

Doktor si zkouší nahmatat puls. Tipuju dvě stě dvacet za minutu. Já si utírám pot z čela, Gotcha vykouří na tři šluky cigáro.

"A pak zas jindy jsem přišel pěšky," smiluje se Lombardo, "a Nikl mě sám pozdravil a povídá: Kde máš motorku?"

Halelujá. Edgar Allan Poe by to nevypointoval líp.

"Lombardo, ty jsi hovado, Lombardo, ty jsi hovado," skandujeme.

Povzbuzen úspěchem, přidává Lombardos ještě bonbónek: "Všimli jste si tý holky pod náma v pátý řadě? Takhle divně se usmívá, takhle divně tleská... Já nevím. Co může takováhle holka dát světu?"

26. 8. 2008

NESNESITELNÁ LEHKOST VEDENÍ

Měl bych skákat radostí do stropu. Čtyři kola – dvanáct bodů. Kdy jsem to měl? Ale já jsem na rozpacích.

Zřejmě proto nejsem s to napsat něco na Coitus.
Přitom materiálu mám nevídaně. Byl jsem na třech zápasech ze čtyř. To dřív taky nebylo.
Byl jsem se dokonce čtyři dny před zápasem se Slezským FC podívat v Opavě. Poprvé v životě. Ne že by to byla tak atraktivní turistická destinace, přijel jsem provádět černou i bílou fotbalovou magii, čarovala ryba, aby byla chyba, čarovalo kuře, aby bylo dobře.
Mimochodem, z katolické televizní stanice Noe jsem se od vrchního vymítače ďábla z Vatikánu dozvěděl, že Praha je jedním ze tří úhelných bodů trojúhelníku bílé magie. Kromě ní to jsou ještě Lyon a Torino. "Přijde mi úsměvné," pravil arcivymítač, "že s takovou složitou polohou máte na celý národ jediného exorcistu."
Zpět k Opavě. U Slezského divadla rostou palmy, kolem pár výrostků v žlutomodře pruhovaných dresech. Mají tam však něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Konkatedrálu Nanebevzetí Panny Marie. Ostravsko-opavská diecéze totiž nemá jednu katedrálu, nýbrž dvě konkatedrály: v Ostravě a v Opavě. Zajímalo by mě, zda mají taky dva konbiskupy.
Jedna dáma vycházela z konkatedrály, jiná zrovna vcházela a mezi vraty varovala tu první: "Pozor pani, jsou tu Romi!"
Na Dukle jsem přehlížel bitevní pole z vůbec nejvyšší lávky. Kdybych odešel po dvaceti minutách, byl bych šťasten. Zlověstné je, že mužstva, jejichž skalpy jsme získali, se v tabulce seřadila od dvanáctého do patnácténo místa.
A Sokolov? Děs. Říká se zlaté body, zla-té body. Jenže já jsem měl z toho souboje neodbytný pocit, že se dva holohlaví perou o hřeben.
Jak je krásné býti kadeřavým.
To už bylo mnohem zajímavější mládě nosála v libereckém zverimexu, bratru za třináct papírů. Kdyby ho někdo koupil, chodil bych k němu na návštěvu.
Ostatně zvířata. Včera v metrů proti mě usedla opravdu vznešná seniorka. Nejprve se laskala se svazkem kopru. Vzhledem k tomu, že nastoupila na Vltavské, šlo o kopr z holešovické tržnice.
Pak se zarazila. To se mi při jízdách sockou stává běžně. Dříve či později si lidé všimnou, jak mezi palcem a pahýlem po uříznutém ukazováku žmoulám gumičku.
Tahle paní však šla ještě dál.
"Co to je?" řekla netaktně.
"Taková hračka."
"Doufám, že to není živý."
"Ne. To je z letecký gumy, kterou mi posílá kamarád z New Yorku, protože v Evropě není taková pořád ještě k dostání."
"No proto. Kdyby to totiž bylo živý, bylo by to týrání zvířat. Hned bych vás udala."
"O tom nepochybuji, madam."
Mezi námi: mám za to, že moje gumička je skutečně živá. Ale nemusí to vědět každej.

29. 9. 2008

KLUKOVSKÁ ZÁBAVA

Lucka se chystá podpálit špeka. Z druhé strany ulice na ni civí zásahové policejní komando.

Veterán vietnamské války Dave je mírně nervózní. "Neměli bysme aspoň trošku popojít?"
Sám se sice v Arizoně prohulil životem, ale za jistých pravidel. Takhle policajtům pod nosem by si to určitě rozmyslel.
"Třeba támhle dolů, na tu náplavku," ukazuje.
Nikdo ho neposlouchá.
S ženou jsme v narvané klokaní kleci zalezli až do zadního rohu. Chorály se jí líbí. Zpívá, občas i tleská. Myslí si, že tohle je nějaký pěvecký kroužek, něco jako Wlastenci, kam chodíme v pondělí. Vůbec neví, o co tady jde.
Ani já netuším, že v epicentru kotle zuří vnitřní spor. Příležitostný podomní obchodník se sukulenty Čiči napadá pravým hákem Gotchovo pravé ucho. Je zoufalý, že o něm Gotcha píše příliš lichotivě na Coitus.
To já ale nevidím a fotbal skoro taky ne. Na našem stupni stojím až ve třetí řadě. Co oči nevidí, srdce nebolí. Střed hřiště vůbec nechytám. Výhled mám jen na obě vápna a třicetimetrové zóny před nimi. Tam se skoro nic neděje. Jen Osamělost hrotového útočníka.
O přestávce jdu ven.
Diskutují tam Gotcha s Čičim.
"Pochop už konečně, že jsem naprostá nula," prosí Čiči se slzami v očích , "nepiš už o mně, že jsem king a hero. Takový závazek se nedá unést."
"Mýlíš se, Čiči," trvá na svém Gotcha, "máš nekonečnou cenu."
Na druhou půli zůstanu v přírodě za plotem.
Nejsem sám. Vidím o maličko líp, ale není to ono.
"Ty vole, to je, jako kdybych koukal, jak hraje soused na zahradě fotbal se svejma dětma," stěžuje si jeden exulant.
Daří se tu modřínům.
Pak běží Morávek a je to tam.
Pak skáče Švengr a Čáslaváci jásají.
Tam na tu stranu ale skoro nevidím. Z téhle detašované beobachtungstelle to vůbec nevypadá na nějaký velký šrumec.
Jsem jen hrozně otrávený a vycházím na cestu z areálu.
Za mnou policajti tarasí východ zábranami.
"Můžete mi říct, jak mám stihnout vlak? Odpovězte, když se vás slušně ptám, vy zkurvený zmrdi zasraný," vyjednává s nimi dívka, jak vystřižená ze sedmnáctého listopadu 1989.
Policajti konečně pouštějí lidi ven. Tvrdé jádro však ještě neprochází.
Naopak, vidím, jak se pár Bohemáků vrací a dva skáčou přes plot. "Kam to běžíte?" volá na ně vyděšený strejda pořadatel.
Jdu zpátky do klece. V brance míjím Dava, jehož ta podívaná už omrzela.
"What´s going on?" ptám se.
"Kids'stuff, you know," směje se, "kids'shit."
Vietnamští veteráni mají trošku posunutá měřítka.
Koukám na tu klukovskou zábavu. Vidím, jak naše lidi mlátí ta nejhorší pakáž – měšťáci.
A z krajiny se jak tažní ptáci vracejí šiky těžkooděnců.
Bílý autokar prvního mužstva září do soumraku.
U něj se míhá Lombardosovo sombrero.
Lomb zuří. Co chvíli vybíhá k řadě mlátičů, kteří už jen pozorují situaci.
"Chci podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Je to zločinné spolčení," volá.
"Na to my nejsme kompetentní," odpovídá jeden.
"A na co jste kompetentní? Na co?" spílá jim Lombardos, "jen na mlácení nevinnejch lidí! Ale když se stane zločin, nejste kompetentní. Tuhle mi ukradli parmarek, krásnej. Z jasanovýho dřeva, s výstavníma galuskama. A policie mi vůbec nepomohla."
Dave už by jel a Lombardos řídí.
"Arriba, šofére!" volá na něj.
Sombrero bublá, ale pomalu jde.
Cestou k autu Dave pozoruje poslední sirotky kotle, kteří se vratkými pohyby sápou na poklidné těžkooděnce.
"Takhle tolerantní policajti, to svět neviděl," vrtí hlavou, "u nás by ty kluci leželi během dvou vteřin na zemi v klepetech a už by je lifrovali do antonů."

20. 3. 2009

TRAŤ 170

Poslední dny, spíš týdny, vlastně měsíce jsem mentálně oslabený.

Nooma nás bere na výlet do Sokolova. Sraz za pět minut půl osmé u turniketů na Kačerově.

Dorážím o osm minut později, ani ne. Zmateně pobíhám, nikoho nevidím. Nebýt mentálně tak na dně, mohl bych mobilem zavolat Rednecka. Stáli ještě někde za rohem.
Ale to je na mě moc složitá úvaha.
Vrhám se do metra a tradá na Hlavák. Rychlík do Chebu jede už za čtvrt hodiny!
Na smíchovském železničním mostě si mnu ruce. Jsem to ale geniální improvizátor. Jiný by se vrátil z Kačerova domů a sledoval mač on line. Zpívám si: "Kapitán je chytrá hlava, kapitán je chytrá hlava, chytrej jsem i já."
Na černošickém železničním mostě si prozpěvuju: "Helou, kam jedeš tuláku? Nevim. Na New York? Nevim. Nebo na Nashville? Nevim, mě stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj dúdádúdádúdá..."
Pocit sebeuspokojení však slábne. V Berouně si řeknu: "Beroun."
Ve Zbirohu stojíme půl hodiny. Narodil se tu Josef Václav Sládek. Polní cestou bez příkrovu nesli jsme ji ke hřbitovu.
Vlak jede ještě pomaleji, než já myslím!
Brzdíme v Rokycanech. V tu chvíli v Sokolově sudí píská začátek.
Od průvodčího se dovídám, že tenhle rychlík do Chebu jede tři a tři čtvrtě hodiny.
Tři a tři čtvrtě hodiny!
Když přijíždím do Chebu, sudí v Sokolově píská konec.
Existencialismus mě učí, že marný boj musí být vybojován až do konce.
Rychlík do Sokolova odjíždí za půl hodiny. V hale se mě cikánka ptá, jestli nepotřebuju pomoct. Dokonce ani nevypadá jako ložená prostitutka, i když asi je.
"Ne, já vím všechno," odseknu.
"Jo tak když víte všechno..." uráží se.
Píše Redneck, že jsme vyhráli 2:1.
Pětadvacet minut se šinu po šínách trati 140.
V Sokolově najdu staré náměstí, kde sedí kumpáni... Všechno je mi už jedno. Objednávám si kapsu tety Růženy s opečenými brambory. Gotcha si objednává už druhý chřestový krém. Je prý výbornej. Tak výbornej, že si do něj neleje kečup.
Modrákovi nesou rizoto, jehož základem jsou nudle. Leje si na to svinstvo kečup.
Mně přinášejí brambory bez kapsy.
Gimli už řve hlady jak dobytek v maštali. Objednával si už před hodinou, jako první ze všech, a nemá ani brambor, zatímco Gotcha dojídá už druhý vynikající chřestový krém. I mně už k bramborům nesou kapsu tety Růženy.
Na takové výjezdy se nezapomíná..

2. 11. 2009

JÁ TEDA NIC NEVÍM

Sychravý čas, sychravá nálada po zápase. Ani jsem neměl náladu čekat na děkovačku.
Bylo nás tam hodně takových.

Sunul jsem se po terase za tribunou, přede mnou dva Bohemáci důvěryhodného zjevu. Pohledy jako rány pěstí.
Do nasraného ticha koktal hlasatel, naladěný dobře za všech okolností: "A cenu pro nejlepšího hráče našeho mužstva dnes předá zástupce firmy Brilliant Tyres (nemůžu na to jméno přísahat, ale tyres tam byly určitě), výrobce vysoce kvalitních pneu, pneumatik, a tím nejlepším Bohemákem dnes večer byl hráč číslo, číslo šest, Honza Štohanzl."
Jeden ze dvou borců přede mnou zbystřil, takže se snad na chvilku i zastavil. "Cože?" zahučel, "no teda já nic nevím, já byl teď tři roky v base, ale podle mýho byla jasně nejlepší ta jedenáctka. Ale jak říkám, nic vo tom manšaftu nevím, když jsem trčel tři roky v base."