Luxem odpaněna, pozoruji rudé koule

Ačkoli mám zakázáno zmiňovat babičku z Krče, mělo by tu zaznít, že mi za jedenáct hadrů koupila kočár; celkem slušnej kočár. Tak proč jsem nejpomalejší dítě ve vysočanským parku?

Nevericne koukam do fotrova rozkroku. Supr!

Klid, Apo, klid, jen tyhle tři minuty nebreč, utěšuje mě před desátou večerní matka, na kterou už se za příznivějších okolností dovedu usmát, se kterou si i povídám, ačkoli nerozumí.

Klid, mrkneme se spolu jenom na tuhle reportáž v Dohránu, když tvůj táta tvrdí, že hrála Bohemka nejlepší mač sezóny, zesiluje televizi, ale o fotbal se vážně nezajímám... Z objektivních důvodů vyju a hekám, mám svoje důvody.

Tak za prvé je mi blbě, plnej nos, ale tohle se vyřeší - matka mi šoupne před ksicht hlasitou hadici, a než se stačím leknout, nemám už v dírkách sopel, nýbrž mandle, což je pocit nepoměrně příjemnější.

Potom mě děsí zrzavej kocour Leopold, ale tím se už vlastně dostávám k neschopnýmu fotrovi, z něhož - jako po každém fotbale - nechutně táhne zelená.

Tu pít nebudu.

Ani ve čtrnácti ne. 

I kdyby ještě žil, čímž si jistá nejsem, a pokoušel se mi ji nutit.

To je totiž jasný už po těch mých čtyřiadvaceti dnech - fotr hodlá být úchylákem šmírákem, co se bude zvát za mejma kamarádama z devátý bé na pivo a na cigárko. Vám nechtěj nalejt? Tak se na to podíváme, vydržte, všechno bude, puberťák bez záchytky je jako kriminálník bez homosexuální zkušenosti.

No ale kde jsem to skončila...

Fotr mívá výčitky svědomí, neboť doma jen překáží a na rohlík si máslo maže prstem, a proto tuhle donesl kytici, tak a teď mě všichni milujte, pište pochvalný esemesky... Okamžitě se ukázalo, že tam jsou i lilie, a na lilie je alergickej brácha Mikuláš - začal se dusit, v noci blouznil, ať prej radši vytáhneme všechny spotřebiče z elektřiny, anebo vyhoříme, věštil v polospánku, a rozhodně pak nemohl odjet na plánované lyžování do Alp.

Lilie jsme tedy vyhodili, v kapradí však zbyly modré frézie. Ty sežral nad ránem Leopold, a jakmile zvrhl vázu, v 5:58, to mě vzbudilo, nechal se přepadnout třídenním průjmem.

Máme jej tedy na dietě, žere jen suchý. Uééé, uééé - to jsou jeho stesky po mase...

Vůbec nikdo za náma nechce chodit na návštěvy, z čehož jsou naši smutní, ale já to absolutně chápu, protože slovo cvokhaus vystihuje realitu nejlépe z možných termínů.

Další víkendová historka, fotr:

Zaběhnu si půlmaratón, rozesmál nás v pátek večer.

Ty neběháš, řekla mu matka.

Aha, odpověděl.

A nemáš běžecký boty.

No jo, uznal i tentokrát, tak jsem myslela, že bude klid, ale on vzal sedmnáct set a skočil si pro tretry do Galerie Fénix u nás za barákem.

Nemáš je rozchozený, poznamenala máti.

Můj mužský dárce genů se tedy inteligentně obul a zakreslil tréninkové čmouhy na plovoucí podlahu.

Vždyť nemáš ani trenýrky, vzpomněla si hlava nad prsy a půjčila fotrovi vlastní šortky.

A on? Opravdu si sobecky zaběhl svých jedenadvacet kilometrů, ale od té doby nechodí, naříká. Pokusil se mne sice povozit v parku, ovšem když jsem vyprůměrovala rychlost kočáru, vyšlo mi dvacet metrů za minutu (celých šest set za půl hodiny).

Na běžecké demenci jsem přesto našla dvě výhody, malou a velkou.

Celý park litoval, že rozmilý brouček, já, má tatínka trousícího sklerózu.

A co je podstatnější - ten vůl už nikdy nebude mít děti. Matčiny trenýrky byly úzké, jak jinak, a otec z nich má uškrcená varlata. Zálibně jsem si je prohlížela v posteli a jsou tak rudá, že je napříště využije nanejvýš v obludáriu.

Supr.